Dobrá, chcete být součástí velké formace, máte určité znalosti a předpoklady, ale která pozice ve formaci je pro vás nejlepší ? Ponechme stranou bezpečnostní pravidla, kterým byl věnován článek „ Bezpečnostní pravidla při RW seskocích “ a podívejme se na základní předpoklady pro jednotlivé pozice a „sloty“ ve formaci.
Podle velikosti, tvaru formace a počtu účastníků se volí způsob výskoku a jednotlivá pozice každého skokana v letounu tak, aby nedocházelo ke komplikacím při řazení ve dveřích letounu před výskokem. Výskok musí umožnit dostat plynule a bezpečně co největší množství parašutistů v co nejkratším okamžiku. Čas je jeden z důvodů, proč je třeba věnovat této části zvýšenou pozornost. Čím je kratší doba od okamžiku výskoku prvního parašutisty do okamžiku výskoku posledního, tím je menší vzdálenost a rozptyl skokanů kolem formace, snadnější orientace a celkový čas potřebný k sestavení formace je kratší. Výskoky je možné rozdělit na držené a nedržené, v obou případech je ale práce na většině pozic obdobná.
.jpg.aspx)
Základ formace – base
Základem formace je skupina parašutistů, kteří vytvářejí základní obrazec – base, pro všechny ostatní a určují také úvodní pádovou rychlost celé sestavy. Při držené formě výskoku vyskakují buď přímo do základní formace, na kterou se postupně zapojují všichni ostatní, nebo vyskakují ve formaci, která zabezpečuje nejspolehlivější výskok, případně umožňuje výskok více parašutistům v jednom okamžiku a poté provedou změnu do základní formace, která je určena jako základ. Tato varianta vede k nejrychlejšímu možnému založení základu a umožňuje snadnější a přehlednější orientaci všem ostatním parašutistům, takže od počátku mohou snadno definovat své místo ve formaci. Základ také dosahuje dříve potřebné rychlosti, která musí být na hranici kolem 198 – 210 km/h. Formace základu se obvykle po výskoku otáčí v rozsahu 90 stupňů, aby umožnila snadnější příjezd všem dalším parašutistům po obou svých stranách, což zkracuje jejich nutnou dráhu. Držený výskok je možné použít u jakékoli formace, bez ohledu na velikost a počet členů. Zapojení dalších členů formace je postupné, tedy v závislosti na rychlosti příjezdu a své pozici ve formaci.
V případě nedrženého výskoku je cílem každého člena základu vyskočit tak, aby co nejlépe využil relativního větru ve svůj prospěch při zachování minimální vzdálenosti od ostatních členů sestavy, umožňující co nejrychlejší vytvoření základu a celé formace. Základ se pak postaví již otočený o 90 stupňů, ve směru letu letounu. Je nezbytné, aby ti členi základu, kteří vyskakují dříve ( floatři ), než ostatní ze základu nebrzdili svoji pádovou rychlost ve snaze napomoci rychlejšímu sestavení základu, neboť hrozí riziko podpadnutí některých členů formace díky snížené pádové rychlosti. Navíc i po sestavení základu v takovém případě dochází jen k pomalému zvyšování pádové rychlosti na již uvedenou hranici 198 – 205 km/h !!! Při správné postupu první ze základu provedou orientaci pro správné sestavení základu ve směru letu a v této pozici fungují jako referenční bod pro všechny ostatní. Tento typ výskoku se používá spíše pro menší formace a v případě, že skokani chtějí náročnější typ seskoku. Může dojít k problematičtější orientaci, kdy není možné přesně stanovit polohu a pozici formace a základu. K sestavení formace tak je obvykle potřeba více času. Podle zkušeností jednotlivých parašutistů může dojít jak k postupnému zapojování do formace, tak i k současnému zapojení, kdy základ a ostatní ve formaci se zapojí téměř současně. To zvyšuje nároky na orientaci a celkové letové znalosti a dovednosti.
Předpoklady pro základ
Proti zavedené praxi u nás, musí být člen základu velmi zkušený skokan, se schopností dokonalého ovládání a využití relativního větru. Musí mít velmi dobré letové schopnosti ke zvládnutí požadavků uvedených výše a také orientaci, celkový přehled a znalost různých typů výskoků. V případě menších formací, ve kterých jsou prováděny změny, dává často některý ze členů základu signál k provedení změny a také k rozchodu formace. Je proto nutné vědět, kde se každý ze členů formace právě nachází a mít dokonalý přehled o momentální výšce. Musí jít také o parašutistu s velkým rychlostním rozsahem, schopného padat stabilně a klidně velkou rychlostí. Základ se obvykle rozchází jako poslední, předpokladem tak je ovládání treckingu, klid a rozvaha před otevřením padáku.
„ Floater „
Podle místa v letounu určeného pro výskok a také podle první fáze výskoku, můžeme skokany rozdělit na floatery a divery. Floateři jsou parašutisté, kteří stojí většinou vně letounu, vyskakují tedy první, nebo mezi prvními a typ jejich výskoku lze označit zjednodušeně jako výskok ve směru letu, nebo kolmo na něj – do polohy. Protože u velkých formací je nutné dostat pro výskok ven z letounu co nejvíce lidí, není neobvyklé, že se v poměrně malém prostoru dveří tísní 5 a více parašutistů, navíc ne všichni jsou součástí základu. Pokud by všichni vyskočili ve stejném okamžiku, s naprostou jistotou by došlo ke kolizi s následkem zhroucení základu, nebo ztrátě orientace a odklonění drah od ideální nejkratší varianty. Z tohoto důvodu se využívají také tzv. časní floateři, kteří vyskakují dříve, v rozmezí 1 až 3 vteřin před základem a zbytkem formace, tedy jako první tak, aby bylo zabráněno kolizím a pozdní floateři, kteří ze stejného důvodu vyskakují s mírným zpožděním za základem, musí ale zajistit dostatečný prostor pro současně vyskakující divery. Floateři jsou prvními parašutisty, kteří se napojují na základ a s největší pravděpodobností slouží některému dalšímu parašutistovi jako referenční bod. Je tedy nutné, aby byli včas a na správné pozici ve formaci !!!
Předpoklady floater
Tato pozice je poměrně náročná na dobrou znalost výskoků a především postavení ve dveřích. Floater stojí často vně dveří až na některé části letounu jako je prodloužená stupačka, nebo na krytu podvozku pod křídlem ( u L 410 ), což nelze nazvat jinak než krajně nepohodlné. V této pozici při přípravě na výskok navíc stráví nejvíce času ze všech ostatních parašutistů, což vyžaduje určité znalosti. Floater musí mít, respektive musí si zajistit dostatečný výhled na osobu zodpovědnou za odpočet výskoku, zvláště, jde li o časného floatera, který musí odskočit dříve. Zpoždění výskoku povede ke kolizi !!! U skutečně velkých formací, ke kterým je potřeba více letounů letících ve formaci za sebou, se časný floater využívá také jako signál k výskoku pro další letouny. Časní floateři mohou být při některých výskocích dost pod základem a celou sestavou. Musejí tedy ovládat rychlé nastoupání do formace, ale zároveň být schopni rychlého letu ve formaci, aby po jejich zapojení nedošlo ke zpomalení formace !!! Je třeba si uvědomit, že bez ohledu na to, jak dobří budou další, k sestavě přijíždějící parašutisti, všichni musí počkat až se floateři zapojí na základ. Jejich celkové letové schopnosti musejí být tedy na takové úrovni, aby bylo zajištěno, že ve formaci opravdu budou !!! U větších formací má často některý floater zodpovědnost za signál k rozchodu této části formace a to buď signálem rukou, nebo přímým otevřením padáku.
Diver
Diveři jsou při výskoku vždy uvnitř letounu, vyskakují ihned za základem, nebo současně s ním. Stejně jako v případě floaterů je nutné zajistit rychlý a hladký průběh výskoku. Přesto, že se do dveří většinou vejdou najednou dva parašutisté vedle sebe, díky spěchu a tlaku diverů stojících za vámi není snadné předejít kolizím. Standardně tedy diveři nestojí vedle sebe, ale jsou o rameno posunuti jeden za druhým a předloktím se lehce opírají o kolegu před sebou, aby měli kontakt. Je nutné sladit při nácviku výskoku pohyb nohou, protože je snadné přišlápnout kolegovi před vámi booties, nebo ho připravit v nejméně vhodný okamžik o botu. Diveři vyskakují přímo hlavou dolů k základu, ale pozor, oproti častému předpokladu nejde o klasický ocasák !!! Stejně jako v případě floaterů i divery je nožné rozdělit na časné a pozdní. Časný diver je v podstatě diver stojící ve dveřích letounu a vyskakuje současně se základem. Stejně jako časný floater i časný diver se napojuje na základ mezi prvními a slouží dalším parašutistům jako orientační bod. Bez správně zapojených diverů na základ není možné pokračovat ve stavbě formace. Při správném výskoku má časný diver ideální a relativně snadnou cestu do formace, protože je blízko základu a zapojuje se s převýšením. Pozdní diver je parašutista, který vyskakuje z letounu mezi posledními, nebo přímo poslední a jeho pozice ve formaci je na vnějším okraji. Zapojuje se tedy na floatery a časné divery a je na jejich správné pozici ve formaci a včasném zapojení přímo závislý. Vzdálenost, kterou musí obvykle pozdní diver k formaci překonat je v závislosti na její velikosti značná. Tato vzdálenost je v některých případech nucená z důvodu, že všichni parašutisté v sestavě nemohou stát natěsnaní v ocase letounu těsně před výskokem, protože by narušili schopnost pilotů letoun ovládat !!! V takovém případě několik pozdních diverů stojí těsně u pilotů, přičemž mezi nimi a zbytkem formace je mezera, kterou po výskoku základu a floatrů s časnými divery musejí co nejrychleji překonat.
Předpoklady diver
Tato pozice klade nároky na znalost relativního větru, vytvoření si dostatečného prostoru pro výskok bez omezení dalších parašutistů a je nutná rychlá orientace v prostoru vůči formaci. V případě časných diverů, kteří vyskakují současně se základem, nebo těsně po něm je velmi důležitý stabilní výskok a rychlé určení své pozice ve formaci. Dojde li ke kolizi při výskoku a tím také ztrátě orientace, je snadné podpadnout formaci a také křížit dráhu ostatním diverům. Časní diveři by proto měli být schopni i určitého nastoupání k formaci, bude li to nutné. Zapojují se také mezi prvními na základ a proto musí být na svém místě přesně a rychle, neboť budou sloužit jako referenční bod pro ostatní. Pozdní diveři jsou obvykle velmi zkušení parašutisté se schopností okamžité orientace a rychlého příjezdu k formaci ze správném sektoru a na správnou pozici. Jejich dráha je nejdelší a rychlost příjezdu vysoká ( 250 – 300 km/h ). To klade velké nároky na reakce, celkové dovednosti a včasné dobrždění před zapojením do formace. Pozdní diveři musí výborně ovládat trecking, neboť při rozchodu formace musí v krátkém čase překonat velkou vzdálenost a vytvořit co nejvíce prostoru pro ostatní v sestavě.
Každý parašutista, který se chystá, nebo skáče velké formace by měl vědět, jaké jsou základní požadavky na jednotlivé sloty – pozice a která z nich mu nejvíce vyhovuje. Při úvodním briefingu je vždy dostatek času k rozdělení jednotlivých pozic tak, aby byla zajištěna maximální výkonnost každého v sestavě a tím i celé formace !!!
Pro více informací kontaktujte Zbyněk Živný zbynek@blueskies.cz +420 777 245 282